Výběr školky v US a jak zvládá Ondráš více jazyků

Ahoj všem milým čtenářkám a čtenářům!

Není to tak dávno, co mi jedna známá povídala o tom, jak už teď vybírají vhodné školy pro své dvouleté dítě. Musím si přiznat, že jsem byla naprosto v šoku a ptala se PROČ?!!!!! už teď? Není to nějak brzy? Zase jsme něco prošvihli? Nějak nám totiž tyhle zásadní životní úkoly unikají. Tak jsem začala nad tím vším přemýšlet. 

Začali jsme hledat vhodné školičky pro děti od dvou let. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že v US jsou taková místa už od 6-ti měsíců. Neskutečné! Konečně jsem pochopila, proč je ve Státech takové množství au-pair slečen (nedostatek školek / levnější varianta hlídání). Teprve tady mi došlo, jak skvěle se doma v ČR máme. Tady jsou mámy rády za pár týdnů po porodu doma, pak hned honem do práce. Takže když vyprávím o tom, jak velká část maminek v ČR volí dva roky doma, pak opět otěhotní a další dva roky doma, tak byly všechny holky naprosto v šoku. V šoku je mírné slovo. A navíc peníze od státu. O jejich rozčílení by šlo napsat celý článek. Bylo mi jich až líto. My máme tu úžasnou možnost být s našimi dětmi tak dlouho, mít s nimi to neskutečné pouto, vidět je růst, dělat první krůčky a nemít strach, že nás bude někdo po 6-ti týdnech nahánět zpět do práce. Ruku na srdce, já po 6-ti týdnech začínala teprve chápat co se stalo. Bolel mě celý člověk, nespala jsem, furt jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem máma a všechno bylo jako ze snu. Moc by se mnou v práci nebylo k hnutí ani k řeči.

Ty šťastnější maminky, jejichž manželé mají výborná zaměstnání, si dovolí zůstat doma až 6 měsíců. Takových maminek znám ale všeho všudy 2. 

Ale zpět k tématu. 

Než jsme začali školku řešit, měla jsem naprosto nulovou představu, co pro Ondráše chci. Chci, aby byl v bezpečí, jedl zdravé věci a nekoukal na TV. Proto když jsme přišli do první (bohužel i té nejlepší) školky, totálně nás to zbláznilo. Výuka v 5-ti jazycích (angličtina, španělština, čínština, farsi, japonština), přírodověda, učení na nočník (v tomhle už jsme napřed viz předchozí článek), bio jídlo, aktivity pro rozvoj všech možných schopností... no já byla naprosto v šoku! Můžu vás ujistit, že během hodiny jsem byla přesvědčená o tom, že naše dítě bude studovat na Oxfordu (minimálně), bude mega úspěšný a to jen díky rozhodnutí dát ho do této školky. Cena? Skoro 3 000 USD měsíčně. Možná, když nebudeme jíst, prodáme orgány, já budu pracovat a oba s Ondrou budeme po nocích ještě jezdit taxíkem, tak to zvládneme. Anebo se uklidníme. Ale nahlodá vás to. 

Další problém je, že všude jsou čekačky. A ne pár měsíců. I několik let! To si pak řeknete, když jdete s nějakým cizím pánem na rande, ty jo, ten je dobrej! A hned po příchodu domů si zamluvíte místo ve školce, že za pár let snad budete mít dítě. A zaplatíte za registraci 400 USD. Tak snad ten vztah vyjde 

Po pár týdnech hledání a srovnávání s dětským Harvardem jsme našli něco co bylo za zlomek ceny, děti tam byly usměvavé a paní učitelky si hned s Ondráškem hrály. A hlavně… okamžitě se zapojil do kolektivu. Bylo mu tam dobře! To byl ten nejdůležitejší faktor pro naše rozhodnutí. Navíc jídlo v bio kvalitě, na zahradě malá farmička se zvířátky, na 30 min denně na děti mluví španělsky a hlavně program hraní a jednoduché výuky se neustále mění a vypadá opravdu zajímavě a zábavně. Co víc si přát. 

Mohl by zůstat doma, přeci jen druhé dítě plánujeme, do práce se v US nechystám, protože na 2 dny mě nikdo nezaměstná, navíc veškerý svůj volný čas věnuji MfM. A jak ráda!!! Ale co pro Ondráška chceme, je využití té možnosti, že jsme tam kde jsme, chceme, aby jeho mozeček nasával AJ od rodilých mluvčí, aby byl ve větším kolektivu... a já, abych měla alespoň chvíli klid. Nebudu vám lhát, na to se moc těším! 

Takže nás právě čeká velký krok, na který se musím psychicky připravit. Když už se to blíží, tak začínám mít pocit, že mi bude to moje zvířátko chybět. Ale pak udělá nějakou příšernou věc a zase mě vrátí na zem. Co na dva dny. Na celý týden tam půjde!!! 

A jak to máme s angličtinou?
Někde jsme se dočetli, že ve vícejazyčném prostředí má každý na dítě mluvit svým jazykem a nemíchat to. Například rodiče každý svým jazykem, ve školce anglicky... a nezkoušet ho doma zblbnout tím, že budete občas mluvit anglicky, občas česky. My na Ondráše mluvíme doma jen česky, samozřejmě. Ale celý den je v anglickém prostředí, pohádky v angličtině. Moje kamarádka, se kterou trávíme každý den, je z Londýna, manžela má Kubánce, jejich holčička mluví těmito dvěma jazyky a díky tomu Ondrášek říká spoustu anglických slov, některá španělská a do toho čeština. V tomto věku si prý mozek vybere to jednoduší slovo pro danou věc. Takže místo slova "koníček" se u nás doma říká "horsey" a místo "pití" říká španělsky “aqua". Zajímavé je, že pokaždé co přijedeme domů do Čech, se jeho angličtina ještě víc zlepší. Nevím, jak si to vysvětlit, ale pokaždé odjíždíme tak, že já neumím pozdravit na letišti a on říká jedno anglické slovo za druhým. 

První den ve školce:
Píšu hned poté, co jsme Ondráška odvezli do školky. Takže možná to bude trochu uplakané čtení. Říkala jsem si, že to nebude vůbec špatné, on má děti rád, hned se kamarádí, není konfliktní. Tak samozřejmě on to zvládá naprosto skvěle. Hned si odběhl na klouzačku, objevoval hračky a já? Asi největší problém celého dne jsem já. Ono to je asi také tím, že jsme tu na sebe tolik fixovaní. Jsme spolu 24/7! Žádné odevzdání dítěte k babičkám se tu nekoná a ven chodíme jen když spí a máme hlídání. Takže je to velký nezvyk. Najednou mi to bylo hrozně líto. Tak jsem to ráno obrečela hned několikrát. Samozřejmě tajně, jsem přeci naprosto v pohodě, nic se neděje… (jen odevzdávám své dítě totálně cizím lidem, určitě bude plakat, bude mě volat a bude mě za to nesnášet = takový malý pohled do mé hlavy ) Máme k dispozici aplikaci, ve které vidíme vše co dnes dělá. Fotky, kolikrát čůral, kakal, co jedl, jak dlouho spal. Takže tuhle aplikaci neustále refreshuju. Máme něco podobného v ČR? Už se těším, až si ho vyzvednu… a prvních pár minut budu zase nejšťastnější. Než mě zase něčím naštve 

Příchod ze školky:
Teda. Moje představa o tom, jak bude vypadat můj první volný den vypadala úplně jinak. V mých představách bylo hodně válení se, zkrášlování se, práce v klidu s horkou kávou.. A jak to ve skutečnosti vypadalo? Pracovala jsem, to ano. Ale hlavně jsem koukala na telefon, kdy mi přijde update o Ondráškovi. Nebo jsem se snažila nevolat co 30 min jak to zvládá (Ondra, můj manžel, musel také volat. Už mi bylo totiž trapně, že už ZASE volám). Celý ten volný čas jsem tedy naprosto promrhala bloumáním po baráku a smutněním. A abych se ještě víc drásala, jako kulisu k úklidu jsem si pustila film Den Matek. Masochismus!! No chápete to??? 

Ondráška jsem si vyzvedla po spinkačce. Už jsem to nemohla vydržet. A jsem celá taková nahlodaná… Dělám dobře? Líbí se mu tam? Co ten škrábanec na krku? A proč to nestihl na nočník? Dělám si to horší. Znám se. A vím, že právě vymýšlím ty nejhorší varianty, co se tam děje. Ale která máma to tak nemá. Ach jo. Jaké jsou vaše zkušenosti? Měly jste také obavy? Co si myslíte o školkách? Já se totiž vůbec nepoznávám, takhle nervní jsem už dlouho nebyla!  

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.